APOSTILA

Při čtení tohoto dopisu od bývalého zákazníka zažívám i po mnoha letech od jeho doručení, příjemný pocit. Znamená pro mne satisfakci za ty případy, které jsem musela složitě řešit a kdy majitel třímajíc v ruce firemní tužku, se kterou před pár okamžiky podepsal kupní smlouvu, okomentoval můj nárok na provizi slovy: "Toto je nejdražší tužka v mém životě". Ani náznak uznání pro profesionálně odvedenou práci. 

Pojďme zpátky k dopisu. I on má svou historii. Souhlasím s vámi, že to vypadá na červenou knihovnu, ale jen proto, že ještě nemáte všechny informace. Jak se později dozvíte, cesta to nebyla snadná. 

Než vám vysvětlím jádro problému, chci připomenout, že zákazníci od realitní kanceláře očekávají, že bude plnit funkci zprostředkovatele obchodu a zároveň bude zúčastněným stranám garantem, že vše proběhne v souladu s platnými zákonnými předpisy.  

Řada zkušených makléřů vám potvrdí, že autorství jemně řečeno nepopulárních povinností spojených s převodem vlastnictví nemovitostí, nepřipisují prodávající našim zákonodárcům, ale realitnímu makléři. Překlad v jejich hlavách vypadá asi následovně: "Kdybychom si to prodali bez RK , tak by to bylo lacinější" nebo "než jsme sem šli, tak jsme žádné problémy neměli". Nyní přistupme k objasnění. 

Začátek mého příběhu byl podobný. Musím vám pro úplnost informací sdělit jeden podstatný fakt. Vlastník bytu, jehož prodejem jsem byla pověřená, se mnou jednal pouze na dálku prostřednictvím emailu. Ač český občan, dlouhodobě pobýval za "velkou louží". 

Komunikovat s kýmkoli bez možnosti osobního kontaktu, bez možnosti číst v jeho gestech, mimice, pohledu očí a bez možnosti slyšet sílu a barvu jeho hlasu je jako koupat se ve vaně bez teplé vody. Výsledku dosáhnete, ale je to studené. Takže vaše spolupráce se ve snaze o co největší srozumitelnost odvíjí v duchu faktů a charakterizuje ji stručnost. A když bych se vás zeptala, kdy se vám lépe říká NE. Zapátrejte v paměti, nestalo se vám, že jste někdy nepříjemnou zprávu raději poslali esemeskou, emailem nebo zatelefonovali ve snaze vyhnout se osobnímu sdělení? Jde to lépe, že.

Honem zpátky k našemu prodeji bytu, který byl již na spadnutí. Měla jsem kupce, bylo třeba zajistit formality. V právních úkonech měl zastupovat majitele jím pověřený zmocněnec na základě plné moci. Když mi ji však předložil, zjistila jsem, že cestu z Ameriky urazila zbytečně. Pravost podpisů byla sice potvrzená notářem, ale chyběla ji tzv. apostila. Ta v podstatě neznamená nic jiného než potvrzení, že notář, který pravost podpisů stvrdil, je ve skutečnosti opravdu notářem. Jinak řečeno cizozemské listiny musí být pro použití v České republice opatřeny vyšším ověřením neboli superlegalizací.

Tento moment nesl náš majitel velmi nelibě. Nemohl nejdřív pochopit, co si to po něm stále vymýšlím. Přesvědčit ho o tom, že se nejedná o můj rozmar, ale o zákonnou povinnost, bylo zkouškou trpělivosti a dodávám, že na mou hlavu padala i ostřejší slova. Amerika je zemí velkých možností a kromě jiného i velkých vzdáleností. Majitel to měl na nejbližší zastupitelský úřad, který může apostilní doložku vystavit, přes dvě stě kilometrů. Připočítejte si k tomu náklady na doručení listiny do Čech a následný úřední překlad. Spolu s náklady na vyhotovení potřebného počtu ověřených kopií jde vcelku o drahou záležitost. 

Nejhorší na tom bylo, že jsem stále byla v pozici toho, kdo "dělá problémy". Zatněte zuby a odečítejte po třech od padesáti do nuly. Zkusili jste si to? Musíte se soustředit a další myšlenky jdou na chvíli stranou. Tak díky tomu jsem vše dotáhla do konce. S úlevou jsem zakázku opouštěla a těšila se, že ta nová dá na všechno zapomenout. Dovedete si tedy představit, jak mne v úvodu citovaný děkovný dopis nejen potěšil, ale zejména velmi překvapil. Měla jsem z něj větší radost než celé provize.